Dolní Lhota
Dolní Lhota je další osadou v nivě Křetínky, která je sevřená z pravé strany Benešovou horou, z levé Matoušovým kopcem a Hradiskem. Z této strany protéká Kavinský potok a vytvořil malebné údolí Kaviny, kterým se dá projít do sousední Kněževse. Nějaký čas se zde dolovala tuha, ale, podle ústního podání, po zavalení horníků byl tento důl uzavřen.
Na konci šestnáctého století byli v Dolní Lhotě tito hospodáři: Jan Knížek, Matěj Bočka, Jakub Navrátil, Jakub Mitýsko, Matěj Držka a Jan Duchek. O sto let později se již vyskytují jména Matoušek, Křipský, Bednář, Jarník, Zvěřina, Šudoma, Suchý, Dobřenský a Svojanovský.
Obyvatelé Dolní Lhoty po staletí pracovali většinou v zemědělství nebo jako tkalci.
Po roce 1870 byla v Dolní Lhotě postavena škola, která sloužila svému účelu pouze sto let. Poslední vyučovací den byl 30. 6. 1974.
Od této doby sloužila jako turistická ubytovna. Dnes je budova majetkem ASAZZ Polička a probíhá zde v etapách rozsáhlá rekonstrukce na zázemí pečovatelské služby. V opravené části sídlí obecní knihovna.
Před první světovou válkou, ve které padlo 6 místních mužů / Josef Bačovský, Antonín Jarník, Alois Vorba, František Janků, Jan Lidmila a Čeněk Dobřenský/, měla Dolní Lhota již 32 popisných čísel, dnes 34 a stejně jako na Studenci má své dlouholeté chalupáře, kteří se tu cítí jako doma.
V jižní části katastru Dolní Lhoty v blízkosti bývalé českomoravské hranice je zalesněné návrší nazývané Hradisko. Na jeho vrcholu je dosud patrný příkop a násep uzavírající nevelký prostor nepravidelného půdorysu, na němž stávala tvrz. Písemné zprávy o tvrzi na Hradisku chybějí. Celkový charakter a poloha tvrziště nasvědčují tomu, že zde pravděpodobně stávala nevelká věžovitá tvrz, která plnila strážní funkci při zemské hranici. Její vznik je snad možno klást do druhé poloviny 13. století, kdy probíhala kolonizace oblasti při českomoravské hranici v okolí nynější Poličky. Tvrz zanikla asi v polovině 80. let 13. století, kdy hlavní strážní funkci převzal nově vybudovaný hrad Svojanov.
K Hradisku se váže pověst o zrození Ješka (Jana), syna Záviše z Falkenštejna a jeho choti královny Kunhuty. Kunhuta prý ráda pobývala na hrádku a porodila zde syna Ješka. Pokřtil ho olešnický farář, jenž za to odměnou dostal nedalekou osadu Kněžoves (roku 1923 byl název změněn na Kněževes). Při sporu o tuto vísku, který vedl farář Bernard Voscíníus s kunštátskou vrchností, předložil prý výpis z olešenských městských knih: „Kněžoves od jisté pobožné královny olešenské faře darována byla, která v pádu a Boží pomoci u té vsi syna porodila a na hradě Svojanově v šesti nedělích ležela.“